How we travel


Jak jsme cestovali do Kortrijku (Belgie)

Při EURODOGSHOW 14. listopadu 2004 oslavil Královský klub chovatelů grifonků, brabantíků a kontinentálních španělů 100 let od jeho vzniku. To byla velká příležitost si poměřit český chov grifonků a brabantíků s ostatní Evropou a belgickými chovy obzvlášť a hned ve dvou výstavních dnech. První den byli grifonci a brabantíci posuzováni paní Lillian de Ridder na Eurodogshow a druhý den paní Kitty Sjong na již zmiňované jubilejní klubové výstavě.

Jako velký nadšenec pro toto zvláštní plemeno, jsem si nemohl tuto příležitost nechat ujít. A tak dlouho dopředu jsem s podobně postiženou kamarádkou plánovali cestu. První krok, který jsme zvažovali bylo jak se do Kortrijku dopravíme a co nás to bude stát. Ano, takový nápad cestovat do Kortrijku na klubovou výstavu a Eurodogshow, jsme neměli pouze my. Klub chovatelů grifonků a brabantíků organizoval společnou cestu autobusem. My ovšem, jak jsme zjistili, jsme dost individualisti a neradi se podřizujeme společným zastávkám na čůrání, taky proč, když nepotřebuji já určitě to vydrží i soused. Společné přestávky na cigárko, já nekouřím, tak nemusí kouřit ani ostatní a tím zdržovat cestu. Kamarádka Marie je ovšem kuřák a ta zase měla obavy, aby na ní ostatní nespěchali a v klidu si to cígo mohla dát. Nakonec jsme se rozhodli cestovat vlastním vozem, no jo, ale kterým. Nabídl jsem své, protože Marie není řidič a jet cizím autem 2000 km my připadalo nezodpovědný. Marie ovšem preferovala vlastní vozidlo (rodinné), protože se tam smí kouřit ! Zvítězil jsem (poprvé) a jeli jsme mým vozem Seat Toledo. Důkladně jsem nastudoval cestu, objednal jsem laciné ubytování v F1 ve městě Gent, vytiskl jsem z internetu podrobnou mapu cesty do hotelu i na výstaviště a vše bylo připraveno. Přesvědčil jsem (podruhé) Marii, abychom vyjeli už v pátek odpoledne, abychom se v klidu ubytovali, odpočinuli si po cestě a mohli čilí a odpočatí druhý den dobývat úspěchy na belgickém výstavním poli.

A nadešel den „D“. Připraven na cestu jsem v dohodnutou dobu naložil Marii a tradá do světa. Jedeme a povídáme a cesta příjemně ubíhá. Překročíme Česko-Německé hranice a vjedeme na dálnici, občas zastavíme, abychom se vyčůrali, když potřebujeme a pejsci taky, aby si Marie pokouřila, když musí a tak pořád do kola. Když jsme před Jerou koukám, že na nás troubí předjíždějící auta. A hle, nám se kouří od motoru a hle, nám svítí teplota motoru. Rychle, ale opatrně jsem zastavil u krajnice a otvírám kapotu. No a vidím, že máme problémek. Ulomilo se nám kolínko od chladiče s chladící kapalinou a ta se vypařila. Taky bych se chtěl někdy vypařit tak rychle jako ona. Tak a co teď. Bylo mi opravdu trapně, cítil jsem odpovědnost za naší výpravu a běhalo mi hlavou, že do Belgie se musíme dostat stůj co stůj. Nevím, kde se toto pořekadlo vzalo, protože když stojíte tak se nikam nedostanete, to vám můžu potvrdit. A najednou před námi zastavilo vozidlo ze správy dálnic a mává na nás. Absolutně neznalý němčiny jsem se vydal s chlapíkem konverzovat v přesvědčení, že nám pomůže. Nevím, jestli nerozuměl mě nebo problému chlazení motoru, ale pravdou je že se na nás … no nepomohl a jak přijel tak odjel. Rozhodl jsem se pro přítele na telefon. Zavolal jsem do českého servisu a popsal situaci. „Raději se vraťte, může být závada na válci a odděláte motor úplně“. Ozval se přítel z telefonu. Já ovšem trval na svém a chtěl jsem radu, jak auto zprovoznit.

Tak nejdřív nasaď kolínko zpět“, zavelel servis. „Provedeno“, odpovídám stručně a jasně, abych měl účet za hovor co nejmenší.
„A teď tam nalej destilku“. Jo to se řekne „nalej tam destilku“, to bych ňákou musel mít.
„Tak to nepůjde. Proč by to nešlo? Já obvykle dva, tři litry destilky vozím, ale teď žádnou nemám.“
„Nech se odtáhnout, vždyť máš placenou pojistku, ne?“
Nechci se nechat porazit a útočím. „ Mám minerálku nebo ledový čaj co tam mám dát ?“ „Destilku!“
Po tom to výkřiku jsem poděkoval a zavěsil. Usoudil jsem, že minerálka má moc minerálů a ty by se usadily v chladiči a nalil jsem do chladícího okruhu ledový čaj. Po malých úsecích vždy s přestávkou na vychladnutí jsme dojeli asi tři kilometry k benzinové stanici.Rozhodl jsem se koupit si správnou chladící kapalinu. Ale jakou ? A je tu opět přítel na telefon. Podivil se, že jsem dokázal bez destilky dojet tři kilometry.
„ No, kup originál do fau vé.“
„Dobrá, jak to vypadá ?“
“Je to taková červená kapalina myslím G12.“
“Tady nic takovýho nemaji, jetu jen něco modrého.“
„A není to voda do ostřikovačů ?“
„ Myslím, že ne je tu na obrázku chladič.“
“Tak to bude ono.“
„Kolik toho mám koupit ?“
„ Asi 5 litrů.“

Koupil jsem a vítězoslavně jdu zpátky ke kouřící skupince, autu a Marii.
„ To už bude hračka“, uklidňuji sebe a spolucestující. Nalejvám první litr a nádobka je plná a hladina nechce klesat. Chvíli postávám a pak znovu beru do ruka telefon.
„Musíš promačkat hadici, aby se uvolnil vzduch“. Odpověděl zdrcený servisman.
Odkládám oblek, neboť takové výstavy psů jsou společenskou událostí a přeci jej nezmačkám v kufru, že. Pravidelně nalívám a mačkám, mačkám a nalívám a chladící systém, zdá se být bezedný. Dolil jsem poslední litřík a nádobka je stále prázdná. Chodím okolo auta, lehám si pod motor, no pouze k pneumatice dál se nevlezu. Ale na zemi nic není. Koupil jsem ještě další dva litry a liji. Povedlo se. Nádoba je plná. Jsme téměř připraveni k odjezdu, ale stále nejedeme.
„Co takhle vyměnit auto“ navrhla Marie. „Jestli je opravdu něco s motorem, daleko nedojedeme.“
„ Asi máš pravdu, jak to ale uděláme, přeci nepojedeme zpět, to ztratíme spoustu času.“
„Já zavolám klukům, ať vezmou naše auto a přijedou sem“.
Jak řekla stalo se. Bylo okolo 15 hodiny, kluci přijeli asi v 18 hodin.

Byla už tma, když jsme se znovu vydali na cestu. Jak jsme byli prozíraví, že jsme vyjeli již ráno ! Věděli jsme, že už toho moc nenaspíme, ale že výstavu stihneme i s mezi přistáním v hotelu. Cesta pokračovala plyně a pohodlně a dobrá nálada nechyběla. Občas jsme sledovali některé autobusy, zda nejede z Prahy a neveze naše přátele grifonkáře. Osvětlené a v noci úplně prázdné belgické dálnice nás okouzlili. Do Gentu jsme přijeli o půl jedné v noci. Správně jsme odbočili z dálnice na R3 a přijeli na první světelnou křižovatku, odbočili vpravo a po 200 m jsme nic nenašli!


Skutečně, návod jsme měli perfektní, ale ten hotel tam prostě nebyl. Začalo hledání. Objeli jsme jeden blok, objeli jsme druhý blok, pak jsme se vrátili zpět na R3 a odbočili jsme o jednu ulici dřív a tam opět nic. Nakonec jsem se odhodlal zastavit u policejní stanice, jediné okno kde se svítilo, ale nikdo neotvíral. Čekání na policistu jsem vzdal a znovu jsme se vydali na průzkum terénu. Kolem půl čtvrté se náhle objevil listonoš na kole a já svojí lámanou angličtinou mu vysvětlil náš problém a ukázal mu mojí skvělou mapu. Listonoš pokýval hlavou a ukázal mi na mapě polohu hotelu. Hotel byl od světelné křižovatky vlevo ! Naše smůla byla v tom, že jsme na mapě hledali hotel tam, kde byl nakreslený kroužek a ne F1. Vrátili jsme se zpět ke křižovatce a s vidinou teplého pokojíku jsme pokračovali směrem k hotelu. Za křižovatkou jsme projeli tunelem a tma a hotel opět nikde. Před námi jen kruhová křižovatka, kde byl osvětlený jen jediný směr, který jak se později ukázalo nebyl ten správný vedoucí k hotelu , ale do města. Včas jsem se vrátil, kdy jsem si ještě pamatoval cestu zpět ke kruhové křižovatce a znovu se rozhlížíme. Na pravé straně na boku velkého domu ještě větší cedule znázorňující příjezd k hotelu. Hotel byl umístěn na tunelu ! Když jsme do tunelu vjížděli, zůstal nahoře a nebyl vidět. Když jsme z tunelu vyjeli, zůstal za námi a opět jsme ho nemohli vidět. V šest hodin jsme šťastně nalezli náš hotel. Pokud ještě někdy pojedu do Gentu jistě se tu znovu ubytuji, teď už vím kde je hotel postavený. Že bude naše zastavení na hotelu tak krátké nás po výměně aut v Německu ani nenapadlo.

Po hodině a půl odpočinku jsme čilí, svěží a absolutně nevyspalí, museli pokračovat do Kortrijku, kde nás čekal první výstavní den. Cesta na výstaviště proběhla hladce. Bylo světlo a z dálnice jsme nemuseli nikde odbočit, přijeli jsme přímo k výstavišti. Zaplatili parkovné a pomalu dojíždíme, parkujeme a koukáme český mikrobus !
„ To jsou asi naši, zmáčkli se do mikrobusu“ vtipkovala Marie. Nevtipkovala, byli to skutečně čeští chovatelé grifonků, kteří přijeli tímto mikrobusem a my úplnou náhodou na obrovském parkovišti zastavíme vedle nich. Ve výstavní hale jsme se s nimi shledali a začalo vyptávání jak jsme jeli, kde budeme ubytovaní apod. My aniž bychom se domlouvali jsme je litovali, že museli jet celou noc a nemohli si odpočinout na hotelu ! Oni nám trošku záviděli, ale nevěděli, že nemají co! .

První den byl pro naše miláčky velmi úspěšný. Marie získala V2 a res. CAC, res. CACIB a můj Brick ten den získal všechno, co získat mohl V1, CAC, CACIB, BOB. Protože jsme byli v Belgii zúčastnili jsme se soutěže o nejlepšího jedince z belgických plemen. A pozor ….tram ta da dá…. Brick získal ze 7 psů několika belgických plemen třetí místo ! To byla taková pecka, že jsem zprvu ani nevěděl, že jsme třetí a stavěl jsem psa mimo bednu. Plni zážitků jsme se spokojeně vraceli po dálnici do Gentu a znovu se těšili, že si konečně pospíme. Jak tak jedeme, najednou dálnice skončila a my byli ve městě.
„No nic, když už jsme tu, trošku si městečko prohlédneme.“ A bylo se na co dívat. Město už bylo ustrojeno do vánoční atmosféry, rozsvítili se lampy a neonové reklamy, to byla krása ! Vjeli jsme do jednosměrky, která nás přivedla až k obrovskému chrámu, byl impozantní. Druhou uličkou jsme vyjeli zase zpět a uháněli k dálnici a hledali odbočku R3. Odbočka byla záhy nalezena a měli jsme pocit, že už se nemůže nic stát. A ani se nic nestalo, až na to, že nás silnice nepřivedla ke světelné křižovatce. Jako by zmizela. Po ujetí dalších desítek kilometrů jsme o půl desáté šťastně zaparkovali u F1. Utahaní, ale šťastní jsme opečovali naše pejsánky a upadli do hlubokého spánku.

Druhý výstavní den byl tím slavným dnem 100. výročí od založení Královského belgického klubu. Ráno jsme se pozdravili s přáteli a pochlubili jsme se návštěvou Gentu. Jedna z našich zkušených chovatelů pokývala hlavou a řekla: „ To jste dobrý, Gent má asi 400 000 obyvatel, tam já bych se bála jet“. No, kdybychom měli tyto vědomosti, asi bychom se vraceli na dálnici o hodně dřív. Na výstavě se sešli chovatelé z Belgie, Holandska, Švédska, Francie, Španělska, Čech apod. Naši psi byli velmi pěkně ohodnoceni známkou výborná 2 a 3. Konkurence byla velká a s výsledky jsme byli velmi spokojeni. Po krásné výstavě jsme otočili volantem domu. Kolegové roztlačili mikrobus a vyjeli taky.

Krásné rovné dálnice, směr Brusel, se najednou začali rozšiřovat a my jsme vjeli přímo do Bruselu ! Jak se nám to povedlo dodnes nevíme. Jedeme a koukáme kde to můžeme otočit, když najednou jsme na křižovatce a blikla nám červená. Zastavím ! Stojíme na pro nás zvláštní křižovatce, kde se kříží dvě tříproudé silnice v jednom směru a dvě tříproudé ve druhém směru. Křižovatka je rozdělená ještě prostředním semaforem v prostoru mezi dvěma tříproudovými silnicemi. Ano, na tom to ostrůvku stojíme my. Konečně se rozzáří zelená a my jsme u překrásné basiliky s obrovskými kopulemi. Hurá, ona se dá objet a my se dostáváme na druhou stranu . Překonali jsem nám již známou křižovatku a opouštíme hlavní město Evropy. Paráda, jedeme opět po dálnici, ale opačným směrem. Na nejbližším sjezdu to otáčíme a jedeme domů.

Nevím, jestli někdo z vás zná přechod ve Varnsdorfu. Já si myslel, že ano. Kupodivu z Německé strany a v noci vypadá úplně jinak a my si opět podrobně prohlížíme krásy německé venkovské architektury. Po dlouhé cestě a několik kilometrů od domova, začíná osádka trošku ztrácet nervy. Zatím co putování po Belgii bylo bráno za dobrodružství, prohlídky německých vesniček za neschopnost řidiče trefit domů. „ I ten pes vždycky najde cestu domů“ ozvalo se ze zadu.

I já tu cestu našel ! Ale nevím, zda by jel někdo se mnou na další cestu za výstavou.

Web design by Landar