Jak jsme cestovali do Kortrijku (Belgie) Při EURODOGSHOW 14. listopadu 2004 oslavil Královský klub chovatelů grifonků, brabantíků a kontinentálních španělů 100 let od jeho vzniku. To byla velká příležitost si poměřit český chov grifonků a brabantíků s ostatní Evropou a belgickými chovy obzvlášť a hned ve dvou výstavních dnech. První den byli grifonci a brabantíci posuzováni paní Lillian de Ridder na Eurodogshow a druhý den paní Kitty Sjong na již zmiňované jubilejní klubové výstavě. Jako velký nadšenec pro toto zvláštní plemeno, jsem si nemohl tuto příležitost nechat ujít. A tak dlouho dopředu jsem s podobně postiženou kamarádkou plánovali cestu. První krok, který jsme zvažovali bylo jak se do Kortrijku dopravíme a co nás to bude stát. Ano, takový nápad cestovat do Kortrijku na klubovou výstavu a Eurodogshow, jsme neměli pouze my. Klub chovatelů grifonků a brabantíků organizoval společnou cestu autobusem. My ovšem, jak jsme zjistili, jsme dost individualisti a neradi se podřizujeme společným zastávkám na čůrání, taky proč, když nepotřebuji já určitě to vydrží i soused. Společné přestávky na cigárko, já nekouřím, tak nemusí kouřit ani ostatní a tím zdržovat cestu. Kamarádka Marie je ovšem kuřák a ta zase měla obavy, aby na ní ostatní nespěchali a v klidu si to cígo mohla dát. Nakonec jsme se rozhodli cestovat vlastním vozem, no jo, ale kterým. Nabídl jsem své, protože Marie není řidič a jet cizím autem 2000 km my připadalo nezodpovědný. Marie ovšem preferovala vlastní vozidlo (rodinné), protože se tam smí kouřit ! Zvítězil jsem (poprvé) a jeli jsme mým vozem Seat Toledo. Důkladně jsem nastudoval cestu, objednal jsem laciné ubytování v F1 ve městě Gent, vytiskl jsem z internetu podrobnou mapu cesty do hotelu i na výstaviště a vše bylo připraveno. Přesvědčil jsem (podruhé) Marii, abychom vyjeli už v pátek odpoledne, abychom se v klidu ubytovali, odpočinuli si po cestě a mohli čilí a odpočatí druhý den dobývat úspěchy na belgickém výstavním poli. A nadešel den „D“. Připraven na cestu jsem v dohodnutou dobu naložil Marii a tradá do světa. Jedeme a povídáme a cesta příjemně ubíhá. Překročíme Česko-Německé hranice a vjedeme na dálnici, občas zastavíme, abychom se vyčůrali, když potřebujeme a pejsci taky, aby si Marie pokouřila, když musí a tak pořád do kola. Když jsme před Jerou koukám, že na nás troubí předjíždějící auta. A hle, nám se kouří od motoru a hle, nám svítí teplota motoru. Rychle, ale opatrně jsem zastavil u krajnice a otvírám kapotu. No a vidím, že máme problémek. Ulomilo se nám kolínko od chladiče s chladící kapalinou a ta se vypařila. Taky bych se chtěl někdy vypařit tak rychle jako ona. Tak a co teď. Bylo mi opravdu trapně, cítil jsem odpovědnost za naší výpravu a běhalo mi hlavou, že do Belgie se musíme dostat stůj co stůj. Nevím, kde se toto pořekadlo vzalo, protože když stojíte tak se nikam nedostanete, to vám můžu potvrdit. A najednou před námi zastavilo vozidlo ze správy dálnic a mává na nás. Absolutně neznalý němčiny jsem se vydal s chlapíkem konverzovat v přesvědčení, že nám pomůže. Nevím, jestli nerozuměl mě nebo problému chlazení motoru, ale pravdou je že se na nás … no nepomohl a jak přijel tak odjel. Rozhodl jsem se pro přítele na telefon. Zavolal jsem do českého servisu a popsal situaci. „Raději se vraťte, může být závada na válci a odděláte motor úplně“. Ozval se přítel z telefonu. Já ovšem trval na svém a chtěl jsem radu, jak auto zprovoznit. Tak nejdřív nasaď kolínko zpět“, zavelel servis. „Provedeno“, odpovídám stručně a jasně, abych měl účet za hovor co nejmenší. Koupil jsem a vítězoslavně jdu zpátky ke kouřící skupince, autu a Marii.
Po hodině a půl odpočinku jsme čilí, svěží a absolutně nevyspalí, museli pokračovat do Kortrijku, kde nás čekal první výstavní den. Cesta na výstaviště proběhla hladce. Bylo světlo a z dálnice jsme nemuseli nikde odbočit, přijeli jsme přímo k výstavišti. Zaplatili parkovné a pomalu dojíždíme, parkujeme a koukáme český mikrobus !
První den byl pro naše miláčky velmi úspěšný. Marie získala V2 a res. CAC, res. CACIB a můj Brick ten den získal všechno, co získat mohl V1, CAC, CACIB, BOB. Protože jsme byli v Belgii zúčastnili jsme se soutěže o nejlepšího jedince z belgických plemen. A pozor ….tram ta da dá…. Brick získal ze 7 psů několika belgických plemen třetí místo ! To byla taková pecka, že jsem zprvu ani nevěděl, že jsme třetí a stavěl jsem psa mimo bednu. Plni zážitků jsme se spokojeně vraceli po dálnici do Gentu a znovu se těšili, že si konečně pospíme. Jak tak jedeme, najednou dálnice skončila a my byli ve městě. Druhý výstavní den byl tím slavným dnem 100. výročí od založení Královského belgického klubu. Ráno jsme se pozdravili s přáteli a pochlubili jsme se návštěvou Gentu. Jedna z našich zkušených chovatelů pokývala hlavou a řekla: „ To jste dobrý, Gent má asi 400 000 obyvatel, tam já bych se bála jet“. No, kdybychom měli tyto vědomosti, asi bychom se vraceli na dálnici o hodně dřív. Na výstavě se sešli chovatelé z Belgie, Holandska, Švédska, Francie, Španělska, Čech apod. Naši psi byli velmi pěkně ohodnoceni známkou výborná 2 a 3. Konkurence byla velká a s výsledky jsme byli velmi spokojeni. Po krásné výstavě jsme otočili volantem domu. Kolegové roztlačili mikrobus a vyjeli taky. Krásné rovné dálnice, směr Brusel, se najednou začali rozšiřovat a my jsme vjeli přímo do Bruselu ! Jak se nám to povedlo dodnes nevíme. Jedeme a koukáme kde to můžeme otočit, když najednou jsme na křižovatce a blikla nám červená. Zastavím ! Stojíme na pro nás zvláštní křižovatce, kde se kříží dvě tříproudé silnice v jednom směru a dvě tříproudé ve druhém směru. Křižovatka je rozdělená ještě prostředním semaforem v prostoru mezi dvěma tříproudovými silnicemi. Ano, na tom to ostrůvku stojíme my. Konečně se rozzáří zelená a my jsme u překrásné basiliky s obrovskými kopulemi. Hurá, ona se dá objet a my se dostáváme na druhou stranu . Překonali jsem nám již známou křižovatku a opouštíme hlavní město Evropy. Paráda, jedeme opět po dálnici, ale opačným směrem. Na nejbližším sjezdu to otáčíme a jedeme domů. Nevím, jestli někdo z vás zná přechod ve Varnsdorfu. Já si myslel, že ano. Kupodivu z Německé strany a v noci vypadá úplně jinak a my si opět podrobně prohlížíme krásy německé venkovské architektury. Po dlouhé cestě a několik kilometrů od domova, začíná osádka trošku ztrácet nervy. Zatím co putování po Belgii bylo bráno za dobrodružství, prohlídky německých vesniček za neschopnost řidiče trefit domů. „ I ten pes vždycky najde cestu domů“ ozvalo se ze zadu. I já tu cestu našel ! Ale nevím, zda by jel někdo se mnou na další cestu za výstavou.
|