Velké vítězství (Německo)

Když mi na osmi letech uhynul rottweiler, který byl milovaný celou rodinou, byla to pro nás velká rána. Mě bylo jasné, že bez psa nezůstanu. Moje drahá polovička už tak jednoznačný názor neměla a děti osudného rána cinicky zvolali : "Hurá koupíme si křečka !" Asi lepší,než kdyby se psychicky složili. A tak po diskuzích jsme se nakonec shodli na malém, hladkosrstém, statném pejskovi atletické postavy. Do těchto požadavků jsme shrnuli podmínky, které jsme na nového člena rodiny měli. Aby pejska udrželi i malé děti a mohli ho dát vyvenčit, když přijdou ze školy, aby byla snadná údržba jeho srsti, aby byl odolný a zvládl turistické výlety. Tak kolik plemen naleznete ? My jsme byli na rozpacích mezi malým bílým kníračem (musí se ale trimovat !), hladkosrstým fox teriérem (zdál se nám moc divoký) a brabanským grifonkem (musel být ovšem černý s pálením, aby tak co nejvíce připomínal rottweilera). Brabantík to vyhrál. Úplnou náhodou jsme objevili právě narozená štěňátka u paní Mikulecký v Hradci Králové. A tak jeden ze čtyř sourozenců byl náš.

O plemeni jsme nevěděli vůbec nic, jak má mít složené uši, jak má být velký apod. Co jsme mohli, našli jsme na internetu a u paní chovatelky. Když přišla správná doba, řekli jsme, že zkusíme pejska přihlásit na výstavu do Litoměřic do třídy mladých. Tam alespoň uvidíme jak vypadají dospělí psi a jak nám rozhodčí našeho Bricka ohodnotí. Vyhráli jsme! Ano, hned na první výstavě jsme získali CAJC. Týden po tomto úspěchu jsem zjistil, že v sousedním Německu v Dortmundu se chystá světová výstava. Rozhodl jsem se, že se tam musíme jet podívat, protože uvidíme řadu brabantíků.

Shodou náhody jsem se potkal s kamarády, kteří jak se ukázalo mají úspěšného boloňáčka a chystají se do Dortmundu vystavovat.
" Neblázni, pojeď s námi, podělíme se o benzín. A Brick je malej, tak ho přihlaš a vem sebou", naťukla mě Alena.
Chvilku jsme o tom přemýšlel a pak si řek, že není co ztratit a alespoň získám zkušenosti. Za nedlouho jsme se sešli na první koordinační schůzce v hospůdce na Střelnici.
" Víš co, já tam Tondu přihlásím taky, aspoň uvidím rozdíly mezi českými a ostatními chovy", rozhodla se rázně Zuzka, trošku podrážděná problémy v klubu erdelů. Ano, dalším přihlášeným psem z České Lípy do Dortmundu se stal sedmiletý erdelteriér Aton. Náš tým tak tvořili Alena, Pepa a boloňák Cipísek, Zuzana, Roman a erdel Aton a já s Brickem. Teriér v naší partě, ovšem změnil dobu odjezdu, protože teriéři byli vystavováni už v pátek./p>

Na cestu jsme se vydali ve čtvrtek v noci. Cesta předem dopodrobna naplánovaná navigátorem a jedinou osobou německy hovořící Alenou příjemně ubíhala, chvilku jsem podřimoval a chvilku diskutoval. Celkem jsem litoval Pepika s Romanem, kteří řídili a pak ještě měli před sebou výstavní den, než budou moci ulehnout a odpočívat. Během cesty jsme několikrát zastavili na nezbytnou kávičku, čůrání a někteří i pro to cigárko. Jak jsme se přibližovali k Dortmundu houstnul provoz a naše auto se zpomalovalo. Trošku jsme začali být nervózní, abychom všechno včas stihli. Musíme najít výstaviště, dobře zaparkovat, projít prohlídkou a najít výstavní kruh. Však to znáte. A už jsme v Dortmundu. Rozhlížíme se na všechny strany a hledáme nějaký ukazatel k výstavišti. Provoz je velmi hustý a často stojíme. " A hele, tady mezi pruhy je cedule s výstavou psů. To bude asi ono, ne? A ten malý modrý obdélníček asi značí parkoviště. " Pohotově jsem objevil poutač. Jeli jsme správně, tedy popojížděli. Široká příjezdová komunikace přibírala z pravé strany další příjezdové pruhy plné aut. Snažíme se prokličkovat co nejrychleji až nás proud automobilů zanesl vedle malinkého fiátka. My sedící v Sénicu jsme se proti němu cítili jako v autobusu.

Koukej, ten řidič vedle nás je taky nervózní. Nejsme v tom sami." Spokojeně komentuje situaci Alena.
" Tý vaďo, ten si ten palec asi ukousne." Nálada ve voze se při pohledu na pána v malém voze s placatou čepicí s kšiltíkem okusující si prsty velmi uvolňuje až asi náš bouřlivý smích slyšel, protože se na nás otočil a okusování zanechal. Kolona se pohnula a s krátkými přestávkami jsme šťastně dojeli až na parkoviště.
" Zuzko, tady je brána pro vystavovatele a my musíme se psy támhle", naviguje Alena. Projdi přes bránu a tam na nás počkej. My tam projdeme druhou stranou."
Koupili si vstupenky i pro naše psi, které jsme dnes nevystavovali a přidali se do davu směřující do výstaviště. Za bránou jsme se našli a kruh taky. Tak a teď to začíná.

Zuzka honem vyndává hřeben, kartáč a připravuje Atona. " Álo, předvedeš mi ho ? Ujišťuje se Zuzka, tak jak byli domluveni. Ale co to ? Toníkovi se nechce. " Péťo, zkus to, s chlapama chodí líp."
" Tondo, pojď, ale pěkně ! " Napomínám Tondu a on poslouchá a jde.
" Paráda, kluci", Spokojeně se usmívá Zuzka. "Prosím tě, hlavně mu nešahej na nohy, to Toníček nemá rád." Dostávám poslední instrukce před zahájením.
Do kruhu přichází rozhodčí a všichni jsme rázem zkameněli. Pán s placatou čepičkou okusující si nehty není jen tak někdo, ale velmi důležitou osobou bez které výstava nezačne, pan rozhodčí. Máme to ale pech. Na silnici jsme míjeli stovky aut a zrovinka musíme zastavit vedle rozhodčího, který z desítek plemen posuzuje erdely. To je osud ! Smůla je, že nás viděl, když jsme se mu smáli. Nu což, jdeme bojovat.

Do kruhu nás nastoupilo spousta krásných psů. Rozhodčí si bral jednoho po druhém ke stolku a pak všechny dohromady posuzoval v pohybu. Myslím, že jsme to s Tondou zvládli dobře i když jsme zůstali jako nejstarší na čestném místě. Zuzka se za kruhem taky výborně snažila i když byla chvilka, kdy si Toník umanul, že už stát nebude, asi ho bolely nohy.

" Péťo, paráda, to neva, že jsme VéDéčkový. Zmáknul jsi ho parádně i ten moment jak chtěl kousnout rozhodčího." Nadšeně povykovala Zuzka.
" Co ? Tonda chtěl kousnout rozhodčího ?" valím oči na Zuzku " a kdy ?"
" No, jak mu sahal na koule, to Toníček nemá rád."
" A co ještě nemá rád ?" vyzvídám po předvedení.
" Nesmíš mu šahat na nohy, na kuličky a nesmí se na něj dívat ošklivě jiný pes !"
" Aha, jinak je docela hodný. Díky Zuzko, že jsi mi to řekla před vystavováním."
" Promiň, naštěstí se nic nestalo a my jsme ti to neřekli schválně, abys ses s ním choval přirozeně."
" Mě už to je jasný, vy šibalky, vy jste se báli jít s ním do kruhu a né, že s vámi nechodí. Ha ha ha." Rozesmáli jsme se a byli rádi, že se Toník tak pěkně předvedl. Škoda jen, že čest českého chovu zachraňoval sedmiletý pes.

Pokoukali jsme na další třídy a feny a odpoledne značně unavení jsme se vraceli do Kasslu, kde jsme měli zajištěné pokoje. Motelový řetězec F1 je skvělý, čistý a přívětivý

Sprcha a domácí zásoby nás trošku oživili, zhodnotili jsme dnešní den a už se připravovali na zítřek, kdy budou vystavováni Cipísek a Briček.
" Kam Alena zmizela, šla spát ?" Zeptal jsem se ostatních při skromné, ale domácí večeři.
" Ale né, připravuje Cipíse na zítřek." A skutečně po hodinové práci se přišla pochlubit.
" Ten je nádhernej!" Užasli jsme nad obrovskou bílou sněhovou vločkou.
" Jo to je, ale doufám, že se někde neposere ! Z těch chlupů to jednak nejde a měl by žlutej zadek." Vysvětlila nám Alena svou noční můru.
" Nesahat ! Jen se dívat !" Důsledně bděla nad svou prací Ála.
A bylo všechno připraveno.

Druhý den ráno, začalo pro mě to správné vzrůšo. I když mi o nic nešlo, přeci jenom to byla světovka a nechtěl jsem nic pokazit. To byl adrenalin ! Ráno jsem všechno zabalili a vyrážíme když : " Já nemám očkovák !" Zděsila se Alena a všechno prohrabává. " Nečmajzli jste mi ho ?" Běží zpátky do pokoje. "Tam taky není. Tak nemáte ho někdo?"
" Já mám svůj" a sahám do kapsy.
" Jó, prdlajs, to je můj!"
A sahám do druhé kapsy " aha, tady je můj!"
" No, hlavně, že mě tady necháš všechno prohledat", vyčítá mi Alena. Když jsme všechno našli, konečně jsme vyrazili.

Dneska už jedeme na jisto. Víme kde co je i kde neparkovat, protože je to tam pro nás stále za drahé eura.

" Pepo, vem to tady za tu benzinku na parkoviště." Radím v Dortmundu, když přijíždíme k výstavišti.
" Kudy tam ale vjedu ?"
" Tak to vezmi přes tu benzinku, aha tady je jen chodníček."
" To nevadí, už jsme tady a zadarmo!" Hbitě jsme překonali malý chodník a ocitli se na prostorném parkovišti pod košatými stromy.
" Paráda, odpoledne budeme mít auto v chládku." Přidala se do debaty vždy praktická Alena.

Vstup a veterinární přejímku jsme prošli bez problémů a protože jsme už výstaviště poznali včera, neměli jsme dnes problém najít výstavní kruh. Je na stejném místě jako včera pro erdely. Vytvořili jsme si zázemíčko a jdeme si do kruhu pro číslo. Ale ouha!
" Nemáte někdo můj vstupní list?" Prohledávám všechny kapsy u saka, kalhot a batahu, ale nic.
" Vždyť u přejímky jsem ho měl. Není v kleci u Cipíska?"
" Není, musíš ho mít u sebe," přesvědčuje mě Alena.
Tak znovu prohledávám kapsy. "Tady je, mám ho." Znatelně se mi ulevilo, že všem komplikacím je konec. Všichni se mi smějí a tak se napětí uvolňuje.

" Vidíš, vidíš, ráno mi schováváš očkovák a bavíš se tím jak jsem z toho vykolejená a teď jsi se potrestal." Řehtá se Alena. Do dnes jí nevysvětlím, že její očkovák se dostal do mé kapsy omylem.
Začíná posuzování. V našem kruhu je několik plemen a grifonci jdou poslední po boloňácích. Máme celé dopoledne volno. Výstaviště je překrásný, ale prostory pro venčení pejsků jsou úděsné. Téměř tu nejsou travnaté plochy. Všechny keříčky a rohy jsou tak očůrané, že i já to cítím. Brick měl velké problémy si někde ulevit, je trochu cíťa. Obšlapoval okolo, hovínkám se vyhýbal velkým obloukem, ale nakonec to dokázal. Byl tu i nedostatek sáčků na úklid nehledě na odpadkové koše. To při vší úctě k Německé dokonalosti, pořadatelé trošku podcenili. 

Alena s Cipískem nastoupily do třídy s velkou konkurencí. Cipísek téměř jako jediný neměl upravenou srst stříháním jak standard nařizuje. U ostatních boloňáků, kteří jsou upraveni jako bišonci, nevíte zda to boloňák je nebo není. Cipísek chodil nádherně a rozhodčímu se taky líbil. A je tu závěrečné kolo, rozhodčí si upravuje pořadí a Cipísek jde dopředu je druhýýýý! Všechny nás přepadla obrovská radost a necháváme to na nás znát. Je to nádhera. Prožíváme krásné okamžiky společně s Alenou. Ale já už se musím soustředit na Bricka. Protože za chvilku jdeme my.

A jsme v kruhu. Vůbec nevnímám konkurenci a soustředím se jen na Brička. Tak jak mě to naučil Vráťa Buriánek u rotviků. Vždycky říkal : " V kruhu se dívej jen na svýho psa, musí být pořád postavený, rozhodčí i když posuzuje u stolku, občas pro porovnání mrkne na ostatní." Snažím se toho držet. Děláme kolečko a jdeme na stůl. Jsme oba trošku roztřeseni, je to naše druhá výstava. Kamarádi za kruhem drží palce a napětí houstne. A pak tu je další závěrečné kolečko, stavíme psy. A co to ? Rozhodčí jde ke mně a gratuluje nám. Jsme první!!! Nemohu tomu uvěřit. Brick je světový vítěz mladých ! Je to neuvěřitelné a fantastické zároveň. Takový závěr naší minivýpravy jsme nečekali. Při odchodu od výstavního kruhu jsem potkal dva členy výboru z našeho klubu grifonků. Pozdravili jsme se a jeden z nich pravil: " Blekoši jsou u nás díky mě. Tak dlouho jsem kryl až začali padat." To bylo v tu chvíli vše co na naše vítězství řekli !

Když jsme při odchodu procházeli dalšíma halama, pořád jsem hledal kde se vydávají poháry.
" Aleno, tady přeci ty poháry musí někde vydávat."
" Asi né, dostal jsi placku a ani nevidím, že by někdo měl pohár."
" To mi neříkej, že by Němci nedávali na světovce poháry! To se mi nezdá. Pojď se ještě podívat vedle do haly."
" Sejdeme se u auta, my jdeme na průzkum", volám na ostatní.
" Koukej, Aleno, támhle u východu mají poháry."
" To asi prodávají."
Nenechávám se odradit a jdu se podívat zblízka. Na kempinkovém stolečku je několik vystavených pohárů.
" Hele vždyť jsou se štítkem !" A paní za stolečkem už na mě mluví německy a natahuje ruku. Nic nerozumím, ale podávám jí výsledky z výstavy a mám pohár !
" Vidíš, já věřil, že poháry budou."
Pyšně si nesu pohárek v ruce cestou na parkoviště. Lidé se na mě usmívají, pokyvují hlavou. Krásný pocit. I Alena si ho vychutnala, když se Brick konečně v klidu vykadil a já uklízel hovínko, nakrátko jsme jí pohár půjčili. Ostatní byli už u auta a čekali na nás. 

" Kde jste?" Netrpělivě se na nás utrhují.
"Petr byl neodbytný, musel najít výdej pohárů a našel."
" Ukaž, ten je krásný!"
Balíme a už zase jedeme směr Kassel a dál na východ, domů.
Asi po hodině cesty, možná dvou, když už sluníčko není tak vysoko, zastavujeme na parkovišti na kouřovou. Dáváme si svačinku, běžíme na záchůdek. Když si odběhli dámy, koukáme, že Cipís taky musí. A je to tu! Uvízlo mu hovínko v chlupech.

" Tady si vezmi ubrousek," radíme Pepikovi.

" No, moc se nám to nepovedlo, viď Cipajs", chlácholí se Pepča.
Když přichází Alena, musíme výkřik smíchu potlačit, ale Cipísek, zrádce, ji jde s radostí uvítat.
" No a můžu jít zpátky", bručí s úsměvem Alena, bera Cipíska do ruky a jde zpět na toaletu mu umýt zadek.
V autě nám to vydrželo ještě dlouho a já už vím, co to je dlouhá srst.
" Tak hlavně, že se neposral před výstavou," ukončila debatu na toto téma Alena.
Jsme někde v Drážďanech, když se vedle mě ozývají podivné zvuky. Rychle jsem pod Bricka strčil hadr a právě včas, než to z něj vyběhlo.
" Kruci, kdo mu dal tak velký kusy tvrdýho sejra a turisťáku?"
" Já mu říkal ať to kouše." Přiznal se s úsměvem Pepik. Alenu to mohlo škodolibě potrhat.
" Mě se směješ, že má pes posranej zadek, tak teď to máš."
No jo, ale co s tím ? Přeci to nenechám tady v autě. Přemýšlím nad osudem zvratků. Zrovna jsme zastavili na červenou, rychle otvírám dveře a už to letí z hadru ven. A je to.
" Nó, hlavně, že hovínka všude sbíráš a tady uprostřed města vyhodíš zvratky na křižovatce." Vybuchla Ála smíchem.

Jsme unavení a šťastní. Domů už to máme kousek a přivezené vítězství, jedno druhé a jedno první místo ze Světové výstavy v Dortmundu nás hřeje do dnes.

Váš text začíná právě zde. Klikněte a můžete začít psát. Sed ut perspiciatis unde omnis iste natus error sit voluptatem accusantium doloremque laudantium totam rem aperiam eaque ipsa quae ab illo inventore veritatis et quasi architecto beatae vitae dicta sunt explicabo nemo enim ipsam voluptatem quia voluptas sit aspernatur aut odit aut fugit sed quia consequuntur magni dolores eos qui ratione voluptatem sequi nesciunt neque porro quisquam est qui dolorem ipsum quia dolor sit amet consectetur.