Szilvásvárad (Maďarsko)

V roce 2005 pořádal Maďarský kynologický svaz dvoudenní mezinárodní výstavu v Szilvásváradu. To byla opět příležitost pro skvělý zážitek a krásný výstavní víkend v zahraničí. Pochopitelně s príma partou nadšených pejskařů je ještě krásnější.

Posádka

Posádku vozidla tentokrát se mnou tvořila Marie (zvaná Maruška) a junior Marie (zvaná Máří). Přípravy na cestu se neobešli bez dohadování, kterým autem pojedeme. Protože jsme nejeli jen s grifonky, ale i s nádherným bílím chundeláčem jihoruského ovčáka, bylo rozhodnuto rychle. Rodinné vozidlo Marušky. Ani jsem moc vlastní vozidlo neprosazoval, jednak jsem nechtěl uklízet po jihorusovy a jednak už jsem měl bohaté řidičské zkušenosti s tímto automobilem z cesty do Kortrijku. Maruška před cestou vyjádřila určitou nedůvěru k mým mapám a prohlásila, že mapy zajistí ona. Další důležitou otázkou bylo ubytování. Bohužel v naší východní exkomunistické zóně ještě nejsou vybudované takové sítě jako F1 apod. a o to je těžší si zajistit ubytování. To pochopitelně Maruška ráda nechala na mě.

Pohotově jsem se obrátil na nabízená ubytování na webu výstavy a myslel jsem si, že tím to bude vyřešené. Bohužel nebylo. Za dva dny jsem obdržel zprávu, že se musíme ubytovat minimálně na tři noci, jinak nás neubytují. Tomu se říká podnikání! Protože nepatříme k lidem se závratnými příjmy a své výdaje musíme počítat, i vzhledem k tomu, že naši partneři nám to počítají taky, trvali jsme na svých dvou nocích. Nebyl jsem schopen ubytování zajistit. I týden před výstavou jsem se naprášil Marušce a světe div se. Ona během dvou dnů zajistila ubytování a ještě u česky mluvící paní domácí ! A bylo všechno připraveno.

Mapa

Když nadešel ten správný čas, vydali jsme se na cestu. Jeli jsme v pohodě a s dobrou náladou jsme diskutovali o dění v klubu, o našich a jiných psech, no jak to bývá když se sejdou pejskaři, vůbec jsme se nenudili a cesta krásně ubíhala.
Na jedné zastávce na cigárko a čůrání říkám Marušce : " Ukaž mi prosím tě tu mapu, kouknu se jak pojedeme."
"Vezmi si ji z kufru, je v modré tašce."
" Jo, už jí mám. To máš jen jeden list ?" podivil jsem se a zahleděl do mapy. " Maruško, a kudy teda pojedeme? Na té mapě chybí silnice!"
" Já jsem si toho taky všimla, ale jsou tam puntíky s městy a cíl přeci znáš! Mě asi došel toner v tiskárně."
" To je bezvadný!" A začal jsem se smát na celé kolo.
Naše mapa popisující cestu z České Lípy do Szilvásváradu se vešla na jedinou stránku A4 a byl to vlastně bílí papír s černými puntíčky a názvy měst.

Cestování bez mapy je vskutku velké dobrodružství. Čechy jsme projeli úplně nádherně, vždyť jsme doma. Na Slovensku se velmi dobře dorozumíme i vlastním mateřským jazykem, což jsme si mnohokrát na čerpacích stanicích dokázali. No, ale v Maďarsku ? Ano, my jsme si řekli, tedy velitelka vozu, že ušetříme na dálničním poplatku a nepojedeme přímou cestou po dálnici na Bratislavu a Budapešť. Raději jsme se drželi pravidla "….. a pamatuj, cesta do pekla vede přímo, ale ke štěstí je cesta trnitá." 

Konečně v Maďarsku

A byla! Slovensko - Maďarské hranice jsme překročili už za šera." Tak a kam dál? " zeptal jsem se Marie.

"Co se ptáš, podívej se do mapy."
"Hm, ty nějakou máš ? Tak pojedeme po hlavní a někde najdeme směrovku na Szilvásvárad" rozhodl jsem a jeli.
Jeli jsme dlouho než jsme nějakou odbočku potkali. A když jsme již měli správný směr tak v domnění, že jsme ho museli ztratit, protože dlouho žádná směrovka nebyla, jsme ho skutečně ztratili. Bylo kolem 22 hodiny, když Marie dostala spásný nápad " Zavolám paní domácí, jednak aby věděla, že jsme na cestě k ní a jednak nám třeba pomůže najít správný směr!"
" Haló, dobrý večer, my jsme stále na cestě k Vám, ale trošku bloudíme."
" Dobrý večer ", ozvala se paní domu s mírně maďarským dialektem, " a kde jste ?"
To byla pro nás ovšem otázka zcela neznámá.
" To my přesně nevíme ", přiznala Marie, " my jedeme od Rimavské Soboty".
" A ha, tak se držte směrem na Ózd a Eger a pak my zavolejte."
Ózd už jsme měli několik hodin za sebou a Eger jsme nalezli poměrně brzy. Naše cesta nabrala správný směr a už jsme se těšili na odpočinek.
" To jsme opět my, přijíždíme do Egeru." Šťastně jsme hlásili laskavé paní domací.
" Výborně, držte se po hlavní a na druhých semaforech vpravo a pak po hlavní až na kruhovou křižovatku. Tam se dáte směrem Kerecsend a pak směr Mezokovesd a tam je už směrovka na Tard."
No, museli jsme si to nechat vysvětlit několikrát, hlavně maďarské názvy měst nám musela hláskovat. Jo, bylo to opravdu zábavné. Všude tma, hukot motoru a jen napínáte uši, aby jste si správně zapamatoval cestu a poznačil názvy měst. Zbývající kilometry jsme ujeli bez jediné chyby. Dodnes to ovšem nikdo neocenil !

A jsme konečně ve vsi. Je to typická maďarská vesnička s přízemními domky se záhumenky. Domky lemují silnici několik stovek metrů a tu a tam ulička k odbočení.
"Tak, do které odbočíme Máří ? "
" Když má penzion, tak musí mít někde nějaký poutač " jednoznačně usoudila Máří a posádka s tímto argumentem souhlasila. Je tma a my jedeme krokem, oči máme na stopkách a hledáme poutač.
"Hele, támhle je nějaká šipka" zvolala Marie. " Zastav a dojdi se do té tmy podívat, ať mi s autem nesjedeš do nějaké škarpy."

Já, chlapec poslušný a slušně vychovaný, neodmlouvám a jdu se na vlastní oči přesvědčit, co je napsáno na šipce a zda je podezřelá odbočka sjízdná.

Na výstavě

Druhý den ráno jsme měli poměrně dost času, protože jsme bydleli asi 30 min cesty autem od Szilvásváradu. V klidu jsme posnídali, vyvenčili, snesli a vynesli a zase snesli a vynesli naše pejsky po schodech. Když byl čas, překontrolovali jsme si zda máme všechno co sebou na výstavu potřebujeme, jako vstupní list, mezinárodní pas pro psa a vyjeli. Konečně jsme viděli vesničku za světla. Viděli jsme taky pěkně děravou příjezdovou cestu, ani nevíme jak jsme ji za tmy mohli tak snadno překonat. Vjíždíme na hlavní pěkně vyasfaltovanou širokou silnici když náhle něco zarachotí.

"Co to je " podivím se a zastavuji u krajnice. Vystupuje taky Máří a díváme se společně na auto a pod auto.

Byl opravdu slunný letní den. Výstava byla uspořádaná na víceúčelovém stadionu. Každý tu hledal kousek stínu. Někdo se vtěsnal pod přístřešek jiný pod strom a někdo se posouval se stínem jako hodinová ručička časem. Náš kruh byl poměrně velký. Mnoho psů se tu nesešlo, ale bylo tu několik maďarských odchovů a několik importů z Finska. Jedni maďarští vystavovatelé okoukávali i mého psa se svojí fenkou. Brick se k fence náramně měl, ale oni ji nechtěli pustit na zem, čemuž jsem se divil. Pak se přiznali, že jim fena hárá. Tak to jsem měl před výstavou opravdu radost. Nakonec jsme to zvládli a ohodnocení bylo skvělé. Briček získal vše co mohl. Maruška tu potkala známou, se kterou před časem cestovala autobusem se psy na výstavu, to je ale jiné vypravování. Snad jen zmíním, že ona paní byla velmi nervózní a stále chodila něco popíjet. Aha, proto Maruška s ní tak dlouho komunikovala. Ale tvrdí , že se s ní rozdělit nechtěla. Marušky Eimy rovněž uspěla a získala prvního BOBa. Jen Mářin jihorus zústal na druhém místě. Máří byla zklamaná a všichni jsme byli docela upečený. Druhý den byla další výstava, domů jsme nespěchali, a proto jsme se rozhodli počkat na závěrečné soutěže. Měli jsme dost času si výstavu užít a pokoukat na psi a na vystavovatelské umění druhých.

" Máří pojď, zkusíme výfuk znovu dotáhnout." Nechali jsme Marušce psi odložené v chládku a zamířili k vozu.
" Koukej, támhle je rampa, zkus tam najet. Ať si nemusíme lehat do toho prachu." Měla Máří skvělý nápad. Výfuk byl znovu uvolněný, ale tentokrát už vychladlý.
" Pokus se drát provlíknout tou dirkou", napovídala Máří.
Pevně jsem ho dotáhl a věřil, že to vydrží.

Přicházela očekávaná soutěž všech vítězů plemene. Byla to krásná a nekonečná přehlídka. Z každé skupiny byli oceněni tři nejlepší jedinci a ostatní získali pohárek a láhev maďarského vína. "Maruško, jsme zachráněni ! Budeme mít večer co pít." Už se těším až otevřeš lahvičku, já si ji schovám domů", škrblila Marie. Ale ouha ! Když jsme šli na řadu, víno došlo a my jsme dostali podložku pod myš k počítači a deštník ! No, dobrý, vždyť pro dárky to člověk nedělá.

Cestou zpět do penzionu jsme se tomu už jen smáli. Hlavně si nás dobírala Máří, která kvůli naší touze po lahvinkách nemohla vykoupaná odpočívat na pokoji. Cestou jsme poznali, že jsme vlastně ve vinařské oblasti. Projížděli jsme vinicemi a okolo nespočet sklípků. Jen nám bylo divné, že ráno tam nic takového nestálo. Jo, jo, opět jsme podlehli neodolatelným krásám místního kraje. A tak po krátké neplánované , avšak zajímavé projížďce jsme zakotvili v malém Penzionu v Tardu. Tedy, ještě jsme projeli celou vesnici tam a zpět než jsme se trefili do správné uličky. Asi musíme jezdit jen v noci, to jsme to našli dříve.

Odměna

Příjemně chladné pokoje byly pro nás i naše pejsky balzámem. Po osvěžující koupeli a nakrmení chlupáčů následovala i naše večeře ve složení " co kdo přivezl" a bez vína ! Pěkně jsme si to rozbalili na terase a při západu slunce povečeřeli. Pozvali jsme paní domácí na večerní kávičku a popovídat o Maďarsku a životě vůbec. Bylo to velmi příjemné setkání s milou a skromnou paní, která šla za svou láskou až do Tardu. Pochopitelně přišla řeč i na výstavu a naše pejsky. Tak jsme jí vše popravdě povyprávěli včetně našeho zklamání nad nedostatkem vína.

Po chvilce si paní domácí odběhla a když přicházela zpět nesla obloženou mísu a láhev vína. Slušně jsme se zdráhali, že proto jsme jí to nevyprávěli, ale ve skutečnosti jsme byli velmi rádi, že vínečko máme. Bylo znamenité ! V nejlepším se má přestat a tak to taky bylo.

Cvičíte na výstavě?

Druhý závěrečný den začal velmi silným deštěm. A to byla pohroma hlavně pro čistě bílého jihorusa. Co říkala Máří nemohu zde ani zveřejnit. No, nezbývalo než se rozloučit, poděkovat za milé přijetí a hurá do druhého výstavního dne.

Z prašného, sluncem vysušeného stadionu se rázem stalo jedno velké bahniště. Dnes byli vystavovatelé venku a pod přístřešky byly vmáčklé výstavní kruhy se zapisovateli. Skutečně to byla hrůza. Kdo mohl, psa nosil nebo přikryl či oblékl. Grifonci byli hned po zahájení výstavy, ale jihorusové až po obědě. Před zahájením výstavy konečně přestalo pršet a my jsme netrpělivě postávali u kruhu. K Marušce tam přistoupila "stará známá z Rumunska" a dala se do diskuze. Podupávala zimou a odbíhala ke psům pro něco na zahřátí.

" Taky je Vám taková zima? Se mnou to úplně cloumá", pravila starší žena.
A protože se Marušce opět nepodařilo ze známé nějakého toho tajtrdlíčka na chuť a zahřátí vyrazit, poradila jí : " Tak se trošku proběhněte a uvidíte, že to bude lepší."
"Myslíte ?" váhala nedůvěřivě.
"Určitě, já to taky tak dělám a jiní tu taky trošku běhali."

Starší dáma v lodičkách a dlouhém kabátu začala nedaleko nás předvádět něco jako běh. Ruce předpisově na bradavkách a voda a bláto stříkalo na všechny strany, dáma opatrně poklusávala, opatrně zvedala a znovu své nohy bořila do bláta tak, aby se celá nezmáchala od hlavy až k patě. Musel jsem se po chvilce vzdálit a za rohem uklidnit záchvat smíchu.
Zhruba po deseti kolečkách přistoupila ke zcela klidné Marii a pravila : " No, je to lepší ale ještě mě zebou nohy."
" Tak si udělejte několik dřepů, to vás rozproudí." Poradila jí dobrák Marie, ale to už ani ona neunesla pohled na cvičící dámu ve střevíčkách na blátě a musela na chvilku poodejít. Paní s naprosto rovnými zády a s předpaženýma rukama prováděla jeden dřep za druhým. Vždy se trošku nejistě rozhlédla, zda se nikdo nedívá nebo zda se někdo dívá? To už nevím, ale jisté je, že to byl úžasný pohled.

Naši grifonci opět zvítězili, a tak jsme si domu vezli čtyři BOBíky. Nakonec dlouhé čekání se jihorusovy vyplatilo. Přestalo pršet a vyšlo sluníčko. Takže Máří se pustila do práce a za chvilku byl opět fešák. A poznali to i ve výstavním kruhu, získal BOBa. To už byl pátý ! Jako satisfakci za první den, jsme Máří slíbili, že i dnes s ní počkáme na závěrečné soutěže, přesto, že víno se už nerozdávalo. Byly tašky.

Tradá, zpět domu

V pozdních odpoledních hodinách jsme opouštěli výstaviště a po kontrole přidrátovaného výfuku se vydali spokojeně na zpáteční štaci domů. Cesta dobře ubíhala, protože nás hnal hlad. Neměli jsme sebou maďarskou ani slovenskou měnu, jen platební kartu a všechno nám připadalo hrozně drahý. Nevím čím to je, ale cestu jsme našli i bez mapy. Že bychom měli trošku toho psího pudu, protože jak známo, pes cestu zpátky najde vždy. Nechává své pachové stopy značkováním. I my jsme tu a tam zvolali : " Jedem dobře, tady jsme čůrali!" nebo " Hele, tady jsme byli čůrat!" A pak, že jenom psi.

Po překročení českých hranic bylo jasné, že se musíme někde nakrmit a pochutnat si na české kávě. A tak jsme učinili na jednom z dálničních parkovištích. Byla noc a otevřená byla jen bistra. Přesto, že jsme na své auto neviděli, nebáli jsme se o něj, bydlel tam náš krásný jihorus. Bistro bylo prázdné a tak jsme si naporoučeli na co jsme měli a na co jsme měli chuť. Nebyly tam stoly ani židle, jen v rohu místnosti vetknutý pultík u stěny. S potěšením jsme se každý z nás zakousli do řízečku, koblížku, koláčku. Při prvním kousnutí nám jídlo při zjištění, že jíme proti zrcadlu, trochu zhořklo, byl to příšerný pohled a překvapení. Však si zkuste dát doma jídlo před zrcadlo. Druhý pohled nás všech už směřoval na vedle svačící a byl tu opět záchvat smíchu. Smáli jsme se jeden druhému, jako bychom byli v zrcadlovém bludišti. Co si o nás myslela obsluha bistra si asi domyslíte. Když už jsme dojídali a dopíjeli, najednou jsme pohlédli na podlahu onoho koutku a znova obrovitý smích. Ano, koberec byl posetý drobečkami a drobkami z našeho neustálého otáčení a řehotání. Posilněni a probuzeni chechtáním jsme vyrazili na závěrečnou část našeho úspěšného putování.

Závěrem chci zdůraznit, že jsme byli ubytovaní ve vesničce Tard nikoliv Tart, pro angličtináře je to velmi podstatné !